x
Zapomenuté heslo
Předplatné

Přihlašte se do svého profilu, abyste si mohli MontyRich užívat naplno

Zapomenuté heslo

Ještě nemáte svůj účet? Zaregistrujte se

Zapomenuté heslo

Začínali v garáži, dnes patří k lídrům trhu

Příběh firmy, která Česku již 25 let vytváří stín

30.11.2017 / Roman Peterka
Na začátku byli dva kamarádi, Erich Stavař a Bohumil „Bob“ Blachut, kteří kromě chuti pustit se do podnikání a velké porce odvahy a pracovitosti nic jiného neměli. Kapitál nula, podnikatelské zkušenosti také – psal se začátek devadesátých let, takže je ani mít nemohli. Do podnikání se vrhli po hlavě – a dnes firma ISOTRA patří k lídrům na trhu zastiňovací techniky.

Získejte přístup k exkluzivnímu byznysovému obsahu

MontyRich předplatné

+ kniha v hodnotě 890 Kč zdarma

Své výrobky exportují do více než 40 zemí světa, zaměstnávají kolem pěti stovek lidí, obraty firmy se pomalu, ale jistě přibližují magické hranici miliardy korun. Propracovali se i k pozici technologického lídra, na svém kontě mají 16 užitných vzorů a několik patentů. „O tom, jak se firma vyvine do stávajících rozměrů, se nám nikdy ani nezdálo. Náš růst byl často odrazem logické návaznosti a reakce na poptávku na českém i zahraničním trhu,“ odpovídá Erich Stavař na otázku, jak se jim dařilo „uřídit“ růst byznysu. Ten zpočátku představoval obrovský nápor pro rodiny obou zakladatelů. „Bylo to příšerné,“ vzpomíná s úsměvem Lýdie Blachutová, manželka Bohumila Blachuta – a sestra Ericha Stavaře. Jak vidět, tohle podnikání bylo od počátku vskutku rodinným byznysem. „Jako manželky jsme to nesli dost těžce, naši mužové nebyli věčně doma, pořád v práci, když už se jim podařilo podnikáním vydělat nějaké peníze, vraceli je zpět do firmy, takže jsme prvních pět, sedm let, jako rodina dost živořili. Zpětně to beru jako životní školu,“ říká. „Paradoxní je, že když jsem po druhé mateřské nastoupila do firmy také, po nějaké jsme zjistila, že v práci trávím čím dál víc času, až mi manžel začal vytýkat, že chodím domů ještě později, než on,“ směje se.

Na začátku jste neměli kapitál ani zkušenosti. Jak vaše podnikání začalo? Co vás vedlo k výběru oboru, ze kterého se stal hlavní byznys firmy?

E. S.: Tenkrát těsně po revoluci jsme jen věděli, že bychom hrozně chtěli podnikat, dělat něco svého. Trochu jsme se rozhlíželi, do čeho bychom se pustili, kde by byla díra na trhu – a jako jedna z perspektivních možností se jevily montáže těsnění do oken. Tím jsme začínali.

To zní spíš jako spousta práce, než byznys.

E. S.: Je to tak. Na začátku jsme byli jen my dva, takže když se nám podařilo sehnat zakázku, také jsme ji museli sami odpracovat. Vzpomínám si, když jsme dělali první rodinný dům: Byla tam veliká okna, každé se muselo vyndat, odnést do přízemí, namontovat těsnění, pak zase zpátky… byl to opravdu dlouhý pracovní den. Večer, když jsem se dostal domů, jsem měl pocit, že mám ruce až na zem, jak mě bolely, a říkal jsem si: Tak tohle je to podnikání? No, potěš pánbůh (směje se). Ale docela se nám dařilo, objednávek přibývalo, napřed to byl jeden dům, pak dva a pak už jsme měli zakázku na těsnění do oken pro sto domů – a to už se nedalo zvládat ve dvou. A museli jsme přijmout první lidi. Postupně jsme získali zastoupení pro část severní Moravy v oblasti těsnění, takže jsme začali fungovat i jako velkoobchod – přeprodávali jsme těsnění dalším montážníkům, časem jsme si tak na severu Moravy vybudovali svou síť partnerů, kteří od nás těsnění odebírali.

Jak jste se ale od montáží a prodeje těsnění do oken dostali k výrobě žaluzií a další zastiňovací techniky, která se stala hlavním oborem firmy ISOTRA?

E. S.: To přirozeně vyplynulo z vývoje na trhu. Jak jsme montovali těsnění do oken stále více a zakázek přibývalo, začali se nás lidé ptát i na žaluzie. Zda je taky neděláme. V té době to nebylo jen tak, nabídka na trhu chyběla. Na žaluzie tu byl jediný dodavatel, který měl prakticky monopol a podle toho to vypadalo – čekací doba na žaluzie tehdy byla dva roky. Pochopili jsme, že tady se nám otevírá další velice zajímavý tržní prostor a skočili jsme po něm. Nejprve jsme kupovali hotové žaluzie v Polsku a vozili je sem. Pak už jsme sem toho ale vozili tolik, že už stálo za to začít uvažovat o tom, zda bychom se neměli pustit do vlastní výroby. Chvíli jsme tu myšlenku zpracovávali a sbírali odvahu a po pár bezesných nocích jsme koupili první stroj na výrobu žaluzií.

Vyplatilo se?

E. S.: Vyplatilo. Nezapomínejte, že už jsme měli vybudovanou síť partnerů, montážníků, kteří od nás odebírali těsnění. A i oni měli od zákazníků stále větší poptávku po montážích žaluzií. Takže jakmile jsme začali s výrobou, rozjelo se to obrovským tempem. Byl to doslova raketový start – poptávka byla taková, že jsme nestíhali vyrábět. Takže za chvíli se kupoval druhý stroj, třetí, čtvrtý…

A jak jste to stíhali vy a švagr uřídit?

E. S.: Ve dne se vyrábělo, v noci se rozváželo, měli jsme vypracovaný systém rozvozu po našich zákaznících, které jsme měli v celé České republice, a nějakou dobu jsme si tyto rozvozy obstarávali sami. Stávalo se mi, že jsem vyjížděl z Opavy a viděl jsem, jak slunce zapadá za Petrovy kameny a když jsem se vracel z rozvozů, měl jsem před očima ten samý obrázek. Cestou si člověk někde zdříml na hodinu dvě, to bylo všechno. Samozřejmě bylo jasné, že dlouhodobě to takhle dělat nejde. Nakonec jsme přijali člověka na rozvoz a ukázalo se, že pro firmu je to mnohem lepší – já i švagr jsme se mohli začít věnovat pořádně řízení firmy jako takovému. Máme to rozdělené – švagr, který je původní profesí strojař a je to technický génius, se věnuje vývoji a technické stránce výroby, já mám na starosti obchod.

Když jste začali s výrobou žaluzií, museli jste někam umístit stroj. Kde jste našli prostory?

L. B.: Prvními výrobními prostorami se stala garáž našeho rodinného domu. Na pauzy se chodilo do prádelny, tady si naši první zaměstnanci vařili kafe, kouřit se chodilo ven, v tomto ohledu jsme byli už tenkrát moderní (směje se). A samozřejmě nám často zaměstnanci courali i po obytných částech domu, protože tu potřeboval někdo na záchod a podobně.

To asi nebylo pro rodinný život jednoduché.

L. B.: To ne. Jako manželky jsme to nesli dost těžce, naši mužové nebyli věčně doma, pořád v práci, když už se jim podařilo podnikáním vydělat nějaké peníze, vraceli je zpět do firmy, takže jsme prvních pět, sedm let žili všichni hodně skromně. Ale byli jsme mladí, měli jsme vizi, odvahu, tak se to dalo nějak všechno překousnout. Ale jedna taková perlička, jak to u nás chodilo: Měli jsme doma na oknech staré závěsy po babičce. A když jsem začala s tím, že bych místo nich taky chtěla žaluzie, když už je vyrábíme, nešlo to. Nebyl na to v rámci výroby čas, nepřicházelo to v úvahu. Takže jsem si tajně, aby o tom manžel nevěděl, k nám pozvala montéra, ten všechno vyměřil, na cizí jméno jsem to před vánoci objednala, manžel to u nás v garáži vyrobil a poslal do Ostravy na adresu zadanou v objednávce, odtamtud mi to tajně známí přivezli domů – a já to zabalila jako dárek pod stromeček. Když pak o Štědrém večeru manžel ten balík rozbalil, byl dost naštvaný. A aby mi ukázal, že mi to nedaruje, vytáhl nářadí a zbytek Štědrého večera strávil montováním žaluzií do oken (směje se).

Je rodinný charakter vaší firmy spíš výhodou nebo nevýhodou? Jak se vám daří skloubit dobré rodinné vztahy a společný byznys?

E. S.: Stěžejní věcí je důvěra – se švagrem i se sestrou si absolutně věříme, nikdy jsme si navzájem nehlídali peníze, není důvod. Každý z nás se ve firmě stará o svou část, všichni se snažíme, aby to fungovalo co nejlépe, a můžeme se na sebe v tomto ohledu navzájem spolehnout. Samozřejmě, že občas můžeme mít různé názory na další směřování, můžeme se o tom i pohádat, ale nakonec se stejně nějak domluvíme. A za zvoleným řešením pak stojíme všichni.

L. B.: Bratr s mužem jsou každý úplně jiný a výborně se to doplňuje. Manžel je technický šílenec – když se objeví nějaký technický problém, nedá pokoj, dokud nenajde řešení. A když mu řeknete, že něco nejde, jako byste býkovi v aréně zamávali před očima červeným hadrem. Erich ho zase vždycky doplňoval obchodně. A taky v tom, že je mnohem víc diplomat, než můj muž.

Když jste začali s výrobou žaluzií, to nebyla hned vlastní výroba, ne?

E. S.: Ne, koupili jsme stroj, který profiloval lamelu, k tomu jsme nakupovali komponenty a z nich jsme sestavovali žaluzie. To byla první fáze. Jenže švagr, jak jsme zmínili, je zběsilý technik, takže to pořád zkoumal a přišel s tím, že krytky, co na ty žaluzie kupujeme, by pořešil trochu jinak, aby lépe držely, tohle by udělal jinak, tohle taky, aby to mělo lepší vlastnosti… až dospěl k názoru, že by bylo nejlepší koupit starší vstřikovací lis, klidně pokažený, za pár korun, a opravit si ho, k němu soustruh, a budeme si komponenty vyrábět sami. Nakoupilo se – a vše se rozjelo na úplně nové úrovni. Už jsme nebyli montovna, kde z cizích komponent jak z lega skládáte hotový výrobek, ale vyráběli jsme si svoje komponenty, které jsme prodávali našim obchodním partnerům, i jsme z nich sestavovali hotové výrobky. To už vyžadovalo úplně jiné vybavení, takže postupně vznikla nástrojárna a lisovna termoplastu, nakupovaly se další frézy, vstřikovací lisy… byla to velká změna, která dala firmě úplně jinou dynamiku.

Váš byznys ale rostl v podstatě od začátku poměrně dynamicky, nebo ne?

E. S.: To ano. Měli jsme štěstí, od začátku jsme rostli. Byla to samozřejmě specifická situace, po našich výrobcích byl opravdu hlad. Dnes je jen těžko představitelné, že žaluzie tenkrát vážně nebyly k sehnání a čekalo se na ně i dva roky. I díky tomu jsme se hned ve druhém roce dostali na 25 milionů, další rok už to bylo 42 milionů, jen o rok později už 59 milionů a tak to šlo pořád kontinuálně nahoru.

Ani krize v roce 2008 vás nezasáhla?

E. S.: Ještě první pololetí roku 2008 bylo úžasné, ve 3. čtvrtletí přišla stagnace a pak propad. Zasáhlo nás to, museli jsme zredukovat provozní náklady, abychom se dostali do černých čísel, nebylo to jednoduché období. Ale přesto jsme připravovali další sortiment, jeli jsme naplno, dál jsme investovali do vývoje, a doufali jsme, že se krušné období hospodářského cyklu zase přehoupne a nastartuje se další růst ekonomiky. A v roce 2011 jsme se toho obratu dočkali a od té doby zase rosteme. Ale propad byl velký – z 650 lidí jsme museli snižovat stav až na 400. Ten zlom byl výrazný. Ale ani v době krize jsme nepřestali investovat do firmy a vyplatilo se to, podařilo se nám vše vrátit zpět.

L. B.: Samozřejmě s redukcí výdajů musela přijít i redukce investic, nemůžete vydávat víc peněz, než máte. Na druhé straně nelze, když se zrovna nedaří, přestat investovat, nemůžete zastavit vývoj, nemůžete přestat investovat do marketingu. Protože platí, že kdo chvíli stát, už stojí opodál.

Začínali jste jako garážová firmička, dnes je to už docela velký moloch. Jak jste zvládli vy sami se přizpůsobit tomuto růstu?

E. S.: Museli jsme se mu přizpůsobit. Dokud máte jen pár lidí, máte o všem přehled a na všem děláte s nimi také. Tím, jak přibývalo zakázek, rozrůstala se činnost firmy a přibývalo lidí, už to ale takhle dělat nešlo, museli jsme stále více činností a pravomocí delegovat na kolegy, ztratili jsme detailní přehled o všem, co se ve firmě děje. S tím se sžíváme dodnes. Ale je to nezbytná změna, jinak to nejde. A nejde to ani dost dobře nějak regulovat – to by člověk zbytečně brzdil růst a byla by to škoda. Je to zkrátka profesionálně řízená firma, rozjetý stroj, který šlape, jak má. Teď už jsme na 750 miliardách obratu a do dvou let bychom chtěli dosáhnout miliardy. A věřím tomu, že se nám to podaří, pokud nenastane v ekonomice nějaký výrazný zlom, jako byla předchozí hospodářská recese.

A kdybyste tenkrát před pětadvaceti lety, když jste začínali, věděl, co všechno bude následovat, co za tím bude práce a starostí, než to začne nést ovoce, šel byste do toho znovu?

E. S.: Určitě. Rozhodně ničeho nelituju. Byla s tím spojená spousta starostí a dřiny, ale to k tomu patří, bez bolesti není růst. Ale výsledky jsou úžasné. Pro mě je největší odměnou, když vidím na večírku spokojené tváře našich zaměstnanců. Pracují u nás celé rodiny – což je samozřejmě i velká zodpovědnost, pokud by se firmě nedařilo, ovlivnilo by to negativně život poměrně velkého počtu lidí.

A nehrozí, že se trh v oblasti stínicí techniky nasytí – že už všichni budou mít žaluzie a bude konec?

E. S.: To určitě ne. Stále je tu řada výzev a velký prostor na trhu, kam můžeme dodávat. Když jsme začínali, měli jsme štěstí v tom, že interiérové žaluzie na trhu prakticky nebyly. Pak přišla výměna oken, lidi měnili nekvalitní okna za nová plastová, případně za eurookna, v té době jsme vyvinuli nový typ žaluzií s řetízkovým ovládáním – a byla z toho nová vlna pro žaluzie. V současné době se trh přeorientovává z interiérových žaluzií na exteriérovou stínicí techniku – nejen u nás, ale i ve světě. Takže je stále co vymýšlet, co vyrábět a co prodávat.

Pošlete to dál:
Pošlete to dál

Přečtěte si také

Řídit obchodní centrum je jako kormidlovat loď, říká Martin Kubík

Pořád oči na stopkách a hlídat si ponor

Článek

Kim Čong-un: Luxusní život nejznámějšího diktátora současnosti

Aneb hlad a bída se ho netýká

Článek

Poptávka po nákupu firem se zvyšuje, říká Jaroslav Havel

Doba nahrává prodeji firem

Článek

Jak vybudovat úspěšnou značku? Ukažte svůj příběh a hodnoty

Aneb miliony do reklamy nejsou vše

Článek
Chcete odemknout všechny články? Pořiďte si předplatné
+ výběr knihy v hodnotě 890 Kč jako dárek
Koupit předplatné

Staňte se obchodníkem magazínu MontyRich!

Pojďte s námi měnit svět

Článek

Hearst Castle: Úchvatné losangelské sídlo

Aneb skromný bungalov jednoho vydavatele

Článek
Další články z rubriky Podnikání