x
Zapomenuté heslo
Předplatné

Přihlašte se do svého profilu, abyste si mohli MontyRich užívat naplno

Zapomenuté heslo

Ještě nemáte svůj účet? Zaregistrujte se

Zapomenuté heslo

Damir Špoljarič: O firmě se mi občas i zdá

02.11.2016 / Roman Peterka
Na začátku byli dva nadšenci a jeden server umístěný v pronájmu v datovém centru. „Já chodil v té době ještě do školy, měl jsem před maturitou, kolega chodil do práce,“ vzpomíná s úsměvem na podnikatelské začátky spoluzakladatel firmy VS Hosting Damir Špoljarič. Dnes VS Hosting zaměstnává kolem šedesáti lidí, stará se o čtyři tisícovky serverů, mezi jeho klienty patří řada významných internetových projektů a servery jsou umístěny ve vlastním datacentru, které patří k nejmodernějším v Evropě.

Získejte přístup k exkluzivnímu byznysovému obsahu

MontyRich předplatné

+ kniha v hodnotě 890 Kč zdarma

V době, kdy jste zakládal VS Hosting, jste ještě neměl ani maturitu. S „podnikatelskými“ aktivitami kolem internetu jste ale začal ještě dřív – jak vypadaly úplné začátky?

Ty byly spojeny s komunitními datovými sítěmi. Bylo mi asi patnáct nebo možná teprve čtrnáct, když jsem se k tomu nachomýtl. Chtěl jsem mít doma internet, v té době byl k dispozici akorát vytáčený internet od Českého Telecomu, který byl strašně pomalý a za spoustu peněz. Hledal jsem jiné možnosti, až jsem zjistil, že existuje neziskové sdružení, které spojuje podobně zaměřené lidi z Prahy, kteří chtějí sdílet internet a data... Bylo to občanské sdružení CZ Freenet. V praxi to vypadalo tak, že parta nadšenců lezla po střechách, montovala na nich antény a hromadně nakupovala velké množství internetu, takže jsme se díky tomu stali pro tehdy monopolní Český Telecom zajímavým klientem a dosáhli jsme na lepší ceny. A k tomu tu byla komunitní složka – sdíleli jsme data, chodilo se na jednání do hospody, kde jsme důležitě probírali, za co utratíme těch pět stovek, které máme k dispozici (usmívá se). Byla to super doba, byli jsme mladí, bezstarostní, dávali jsme do toho peníze z brigád, bylo to čistě neziskové, komunitní, všichni jsme přispívali rovným dílem, komerční poskytovatel byl nepřítelrm – takový datový komunismus.

A pak se z vás stal kapitalista.

 Je to tak. Napřed jsem taky lezl po střechách, montoval antény, pak nás to ale s jedním kamarádem přestalo bavit. Ta komunitní síť se postupně rozrůstala, vznikaly i další podobné sítě, ty se propojovaly – a s tím rozrůstáním se připojovalo stále více lidí, kteří nepochopili úplně ten princip fungování na komunitní bázi. Zkrátka že když jim zrovna neběží internet, znamená to, že si na střeše s něčím hrajeme a že to rozhodně není něco, kvůli čemu by se měli rozčilovat. Volali nám, jak to, že jim to neběží, když si za to platí – vnímali to jako normální komerční službu a jednali s námi jak s nějakým komerčním poskytovatelem. Tak sjme se na to vykašlali a plynule přešli do VS hostingu, který jsme si s kamarádem založili.

Dnes máte obrat kolem dvě stě milionů, staráte se o pár tisíc serverů, loni jste si postavili vlastní server park – jak ale vypadaly začátky?

Já chodil ještě do školy, kolega do práce, pořídili jsme si jeden server, nějaký úplně starý, a ten jsme si dali do jednoho velkého datacentra – a měli jsme pocit, jací jsme velcí podnikatelé. Nicméně podařilo se nám poměrně brzy získat první dva klienty – jedním z nich byla filmová databáze ČSFD.cz, což byl hodně významný klient a dobrá reference, na to se pak nabalili další klienti a rozjelo se to natolik, že kolega skončil v práci a začal se věnovat naplno VS Hostingu. Já mezitím odmaturoval a vrhl se do toho taky naplno. Vtipné bylo, že jsem odmaturoval se čtyřkou z IT – a od maturity jsem odcházel s doporučením, ať hlavně nedělám nic, co má s IT něco společného, protože tomu vůbec nerozumím (směje se).

Jakým způsobem jste sháněli první klienty?

Byla to klasika, obvolávali jsme potenciální klienty a snažili se je přesvědčit, že jsme pro ně ti praví. Tím jsme si nadělali v branži dost nepřátel, protože na tohle tu nikdo nebyl zvyklý. Na českém internetovém trhu to fungovalo v té době hodně podobně, jako v CZ Freenetu – všichni se kamarádili, tykali si, nikdo si nepřetahoval klienty... a ty firmy se také moc nikam dál neposouvaly, protože tu prakticky chyběla skutečná konkurence, nebyl tu ten boj firem o zákazníka. A do toho jsme přišli my, já sedmnáctiletý frikulín, který chce udělat díru do světa, a začali jsme jim tuhle pohodu narušovat, začali jsme jim přetahovat klienty tím, že jsme je ukecávali po telefonu... A to se těm ostatním firmám nelíbilo. Navíc nebylo tak těžké ty klienty přesvědčit, aby šli k nám, protože jsme přišli s produktem managed serverových služeb, které tu v té době nikdo jiný nedělal. Takže nás od té doby nemají rádi a dodnes mě někteří lidé nezdraví.

Proměnil se způsob akvizice klientů?

Do jisté míry to probíhá stále stejně, jen ve větším měřítku. Na druhé straně se snažíme budovat si jméno a postavení na trhu i jinak. Máme v plánu některá řešení, která tu vyvíjíme, nabízet ve formě open source celé internetové komunitě a tím jí poskytnout určitou přidanou hodnotu, byť z toho není okamžitý zisk.

Ale cílem podnikání je vytvářet zisk.

Samozřejmě. Cílem firmy je vydělat peníze, pak je tu ale ještě nějaké poslání firmy a tím je u nás snaha posunout internet a jeho fungování dál. A nabídnout té internetové komunitě řešení, která jim s tím pomohou. Jednak jí tak částečně vracíme, co z ní bereme, protože i naše firma je postavená na open source produktech a v konečném důsledku to může přinést i ten zisk, protože když pak někdo hledá nějaké řešení, bude vědět, že my jsme ti tahouni a inovátoři. Je to trochu „Google styl“. Navíc, když něco vyvíjíme, máme na to nějaký omezený počet programátorů, takže tím je dána i rychlost toho vývoje a vychytávání různých chyb. Pokud nějakou část toho produktu pustíme do světa, mohou se toho chytnout další programátoři, kteří si s tím začnou hrát, budou přicházet na různá vylepšení a dají zpětně k dispozici tyto úpravy nám. Ve výsledku z toho budeme profitovat všichni.

Před rokem jste otevřeli vlastní datacentrum, které je nejmodernější ve střední Evropě. Datacenter je ale v Česku docela dost. Jak velká je konkurence v této oblasti?

Ono to má dvě roviny. Jedna jsou datacentra jako nemovitosti – jako prostor, který nabízí kapacitu svých serverů, které jsou zabezpečené, je tu zálohovaná elektřina a zajištěn potřebný chlad. A obchodní model je postavený na pronájmu této kapacity. Tento trh je extrémně přesycený, protože nabídka kapacit je zhruba dvojnásobná oproti poptávce po nich. Zejména mimo Prahu, kde byl boom datacenter podpořen dotacemi z evropských fondů – vznikla tak spousta datových center, která skončila v insolvenci nebo jsou poloprázdná. Cena za tento typ služeb klesla za poslední tři čtyři roky o polovinu. Je to dáno i tím, že se dramaticky zlevnil zahraniční datový tok, což nám dává na jednu stranu nové možnosti, protože můžeme mít klienty i ze zahraničí, zároveň s tím roste množství konkurence, protože i český zákazník si může pronajmout virtuální servery u zahraničního poskytovatele. My sami máme klienty, kteří si u nás platí čistě za určitou část kapacity na našich serverech, ale rozhodně to není klíčová část našeho podnikání. Tou jsou infrastrukturní nebo managované služby.

O co jde?

Buď je to model infrastruktura jako služba, což znamená, že pro klienta zajišťujeme infrastrukturu, na které si on provozuje své projekty. My mu zajišťujeme potřebný výpočetní výkon, kvalitní konektivitu a garantovanou dostupnost. Většinu našich příjmů ale tvoří oblast tzv. managed serverových služeb, kdy vlastně zajišťujeme kompletní provoz těch projektů na našich serverech. Proto nás netrápí přebytek kapacity datacenter v Česku. Protože my naši kapacitu využíváme v drtivé míře proto, abychom mohli poskytovat zákazníkům naše vlastní služby. Což byl mimochodem poměrně podstatný argument pro banku, když jsme sháněli financování pro výstavbu našeho vlastního datacentra. Tedy že nespoléháme na to, že až to postavíme, seženeme nějakým zázrakem jendoho obřího klienta, který to tu celé zaplní, ale že tu kapacitu využijeme z velké míry sami.

Ale i tak to asi nebylo jednoduché.

Bylo to velké sousto a zpětně si říkám, že pokud bychom se stavbou začali o rok později, asi by se také nic nestalo. Problém byl, že nikdo z nás neměl se stavbou čehokoli žádné zkušenosti. Všichni bydlíme v Praze v bytech. A najednou jsme si měli vybrat pozemek, sehnat peníze, jít do toho rizika, vybrat sem ty správné technologie... Samostatnou kapitolou je pak to, co probíhalo v souvislosti se stavbou. Stavební firmy jsou opravdu zvláštní branže se zvláštním způsobem jednání, s tím jsme se museli taky nějak vyrovnat. Podstatné ale je, že se to všechno povedlo postavit, zkolaudovat, zprovoznit a hlavně přestěhovat sem všechny servery – což byla taky hodně zábavná záležitost. První etapu tak máme úspěšně za sebou, pro další dvě etapy výstavby máme už spoustu zkušeností.

Začínali jste jako malá „garážová“ firmička, dnes už to zase tak malá firma není. Jak moc to proměnilo firmu uvnitř?

Samozřejmě, že je to jiné, my se ale pořád snažíme být tak trochu startup, udržet si tu nekorporátní strukturu – nezahltit lidi, co tu pracují, různými zbytečnými pravidly, schůzemi, poradami, vyplňováním různých hodnocení... Samozřejmě že ve výsledku spoustu těch věcí máme taky, protože jsme zjistili, že to bez nich nepůjde, ale snažíme se to zabalit tak, aby to pro ty lidi nebylo tak hrozné. Takže místo celofiremní porady, kde budeme lidem půl dne kreslit grafy s plány, odjedeme celá firma na víkend na hory, kde společně popijeme a pak si povídáme, jak to bude super a kdo má jaké nápady.

 Programátoři jsou dnes nedostatkovým zbožím. Jak řešíte shánění lidí?

 Rozhodně to neřešíme tak, že bychom se je snažili přeplácet – jednak si to firma nemůže dovolit, jednak taková přehnaně vysoká mzda pak není vykompenzovaná adekvátně vyšší přidanou hodnotou. Samozřejmě musíme umět těm lidem nabídnout plat na tržní úrovni, případně trochu zajímavější, než je běžný průměr, podstatné ale je, že peníze pro toho člověka nesmějí být to hlavní téma. Musí se rozhodovat na základě úplně jiných věcí – musí ho zajímat ta práce. My se snažíme různými benefity poskytnout jim k tomu ty nejlepší podmínky. Pokud jste skutečně odborník, třeba i mimopražský, takový ten geek, co ho zajímají nové technologie a pracovat na nich je pro něj zábavou, zajistíme vám všechno, co potřebujete k životu – bydlení, uklízečku, která vám přijde v týdnu vyprat a uklidit... abyste se mohl naplno věnovat práci, která vás baví. U lidí navíc neřešíme to, jaké mají školy, ale to, co skutečně umějí. Potřebujeme, aby lidi, co tu pracují, měli pro práci předpoklady a zároveň byli skutečně do té práce nadšení. Snažíme se vychovávat si i své vlastní odborníky sami. Necháme sem nastoupit mladé kluky čerstvě po škole na juniorské pozice – máme tu třeba kolegu, který v září dodělal maturitu – necháváme je, aby pomáhali našim odborníkům s rutinními úkoly, které ty odborníky jen zbytečně zdržují, a postupně je tak necháváme se vypracovat. Je to proces, který nějakou dobu trvá, na druhé straně si ty lidi vychováváte k obrazu svému, nemusíte v nich lámat zlozvyky z předchozích zaměstnání.

Ve firmě jste tři společníci, s kolegou, se kterým jste firmu zakládal, jste oba jednatelé. Jak vám funguje společné řízení firmy? Říká se, že i dva jsou někdy moc.

Samozřejmě, že ne vždycky se hned shodneme, dřív jsme se občas pohádali tak, že jsme spolu i tři dny nemluvili. A často kvůli naprostým hloupostem. Teď už se ani nehádáme, řešíme to víc v klidu. Ale je to trochu jako druhé manželství, děláme si někdy legraci, že jsme pracovní manželé (směje se). Má to ale i výhody – já jsem takový ten vizionář, co má hlavu v oblacích a chtěl by všechno hned a do všeho se vrhat po hlavě, kolega je konzervativnější, technický typ, který mě vrací na zem. Občas nás to možná trochu brzdí v rozletu, na druhou stranu firma už funguje deset let, nekrachuje, naopak roste – takže to nejspíš funguje, jak má.

Jak moc vás firma dnes zaměstnává?

Paradoxně zjišťuju, že čím jsem starší, tím víc chci té firmě dát. V podstatě přemýšlím pořád o tom, co změnit, zlepšit, co dělat jinak... Občas se mi o tom i zdá a některé nejlepší nápady mě napadly právě ve snu. Zní to trochu divně, ale je to tak. Nakonec i s přítelkyní jsem se poznal v práci, takže můj život a firma jsou dvě hodně propojené věci. Ale mě to takhle baví.

A dokážete si představit, že byste jednou prodal svůj podíl ve firmě a už si jen užíval?

S tím užíváním ne, ale dokážu si představit, že bych svůj podíl jednou prodal a přesně vím, co bych pak dělal. Stal bych se investorem – vyhledával bych zajímavé technologické startupy a pomáhal bych jim uvádět v život technologie, které vymýšlejí.
Pošlete to dál:
Pošlete to dál

Přečtěte si také

Nejlepší podnikatelská konference roku už za pár dní v Praze!

MontyRich: Building Better Business

Článek

Start-up versus korporát

Aneb věřit mladým vizionářům či spoléhat na osvědčené

Článek

Tajemství efektivní pracovní porady aneb přestaňte ztrácet svůj čas

Bez efektivních porad nemůže byznys fungovat

Článek

Staňte se obchodníkem magazínu MontyRich!

Pojďte s námi měnit svět

Článek
Chcete odemknout všechny články? Pořiďte si předplatné
+ výběr knihy v hodnotě 890 Kč jako dárek
Koupit předplatné

Hledali kvalitní maso, nakonec si pořídili vlastní řeznictví

Jak vášeň pro gastronomii přetavit ve fungující byznys

Článek

HR 2.0 aneb proč pečovat o zaměstnance svého

Vyšší spokojenost = vyšší produktivita

Článek
Další články z rubriky Podnikání