Ideál správného šéfa: Kamarád nebo vzteklý pes?

Aneb najít svou roli není jednoduché

Každý, kdo se nově dostane do šéfovské role, nějakou dobu tápe. Má být šéf tvrdý autokratický vládce nebo kamarád? Ani jeden extrém není dobrý.

Svůj styl si musíte vybrat dříve, než vejdete do kanceláře

Každý, kdo se nově dostane do šéfovské role, nějakou dobu tápe, než se mu podaří najít správný přístup ke svému okolí – ke svým podřízeným. Má být šéf tvrdý autokratický vládce, jehož podřízení se třesou jen při vyslovení JEHO jména? Nebo má začít hrát hru na to, „že jsme tu jedna velká parta kamarádů a všichni jsme si rovni a já to tu shodou okolností všechno vedu, ale tím se nenechte zneklidnit“? Jako vždy platí, že ani jedna z těchto krajností není správná.

Trocha teorie

Styl „veškerá demokracie končí za dveřmi této firmy, tady velím já a vy budete plnit, co vám řeknu, a neptejte se, proč“ potlačuje veškerý tvůrčí potenciál a iniciativu zaměstnanců. Styl „všichni jsme vlastně kámoši“ pak většinou nevede k nastolení demokracie a tvůrčí dělné atmosféry, ale spíš k anarchii a chaosu.
 
Teorie managementu rozeznávají v podstatě tři možné typy řízení: Autoritativní, liberální a demokratický. Dva poslední zmíněné pojmy nejsou zaměnitelné (ačkoli to tak na první pohled může vypadat), každý označuje něco zcela jiného. Někteří teoretikové také poukazují na to, že každá situace vyžaduje specifický přístup. Jinými slovy – někdy je potřeba být kamarád, jindy je ale zase nezbytné umět v pravý čas „bouchnout do stolu“.
 
V určitých situacích je třeba vést lidi direktivně a nenechat je moc uplatňovat své kreativní (či „kreativní“) nápady. Jindy je zase naopak třeba jim dát velkou volnost a prostor pro samostatné rozhodování a realizaci svých vizí.

Krize potřebuje diktátora, mír ne

Přestože se dnes razí spíš demokratický styl řízení, nelze říct, že tvrdě direktivní řízení je jen přežitkem dob minulých. Autoritativní styl řízení však nesmí být zaměňován s tím, že si náladový šéf z pozice moci vylévá na svých podřízených své vlastní frustrace řevem, mlácením do stolu nebo třeba šikanou na pracovišti.
 
Jde o styl založený na disciplíně, pořádku a poslouchání na slovo. Je určený pro krizové situace, kdy není čas dlouze diskutovat o tom, co by bylo nejlepší udělat, svolávat porady, dávat si „feedbacky“, dělat „brainstormingy“ a sestavovat projektové skupiny, ale je nutné rychle a třeba i velmi riskantně se rozhodovat. A za svým rozhodnutím si stát. Aparát firmy pak jen musí rozhodnutí vykonat.
 
Podobný princip „krizového autoritativního managementu“ znali již staří Řekové. Ve starověkých Athénách, které se staly příkladem rozvinuté demokracie, si v případě válečného konfliktu vždy zvolili na omezenou dobu diktátora, který dostal do rukou téměř absolutní moc. Cílem bylo, aby zdlouhavé demokratické procesy – bez kterých ale demokracie není demokracií, protože jde především o to, aby se na daném rozhodnutí shodla většina – neohrozily přežití státu.
 
V dobách míru však diktátor žádoucí nebyl. Diktatura sice může být (co se rozhodovacích procesů týče) mnohem efektivnější než demokracie, ale nedá se v ní moc žít. To platí i pro firemní mikrokosmos. Pokud i v běžném, nekrizovém provozu, je firma řízena autoritativně, autokraticky, pociťují to zaměstnanci jako omezení svobody a v konečném důsledku to žádný dobrý výsledek nepřinese. Šéf vede lidi pouhými příkazy – o úkolech se nediskutuje, vše je třeba splnit do puntíku tak, jak bylo přikázáno.
 
Tento styl řízení vychází z předpokladu, že většina lidí jsou líní darmožrouti, kteří pracují jen tehdy, když mají za zády někoho s pořádným bičem. Lidé pak nejsou hodnoceni podle výsledků, ale podle míry své poslušnosti. K ničemu dobrému to nevede – jen k tomu, že ti schopní, kteří by mohli přinést nové (a ziskové) nápady, nakonec odejdou a zbydou jen ti, kteří moc nápaditosti a samostatného myšlení nepobrali. A aby neměli problémy, budou dělat výhradně to, co jim bude přikázáno – ani o chlup navíc.

Buzerace nese kyselé ovoce

Příkladem asi ne právě chtěného efektu takové autokratické „buzerace“ může být jedna nejmenovaná obchodní firma, kde šéf začal striktně vyžadovat u svých obchodních zástupců dodržování začátku pracovní doby. Začínalo se v 7.30  - tedy v době, kdy většina stávajících i potenciálních klientů ještě hluboce spala nebo se teprve čerstvě probouzela. Všichni ale museli úderem 7.30 ne přijít do práce, ale sedět na svých místech u zapnutých počítačů a „pracovat“ – což znamenalo vytvářet pro šéfa dostatečný dojem soustředěného pracovního úsilí (i kdyby to byla naprosto neefektivní činnost).
 
„Ztrácet čas“ tím, že by si člověk takhle po ránu alespoň před zasednutím k počítači uvařil kávu, bylo ze strany šéfa považováno za nepřístojnost. Ranní „buzerace“ přinesla své ovoce – zaměstnanci, kteří v dobách, kdy se na nějaké pozdní příchody nehrálo, zůstávali v práci často i dlouho po oficiálním konci pracovní doby, rázem úderem páté hodiny bez ohledu na to, co měli zrovna rozdělaného a v jakém stadiu, vypínali počítač a odcházeli z práce. A šéf se jen divil, jak to, že ti lidé najednou chodí tak brzo domů.

Liberální není demokratický

Opakem autoritativního stylu řízení je styl liberální. Slovo liberální je v dnešní době v módě, ovšem ve významu, který je oproti tomu původnímu dosti posunutý. Liberální je dnes chápáno jako slovo označující nepřítomnost pravidel, liberální styl řízení pak zní podobně jako liberální přístup k výchově dětí – něco ve stylu, dělejte si všichni, co chcete, ono to nějak dopadne. Tak nějak i liberální styl řízení vypadá.
 
Lidé nejsou vedeni, šéf – většinou proto, že se svých podřízených bojí – se snaží o ničem pokud možno nerozhodovat, tíhu veškerých rozhodnutí přehrává na své podřízené. Ti od něj nikdy neslyší rozhodné slovo – ani v situacích, kdy by to sami uvítali, protože on je tu přece šéf a měl by být schopen rozhodnout, jak dál. Bojí se kritizovat své podřízené, pokud někteří z nich kašlou na svou práci, bojí se sankcí za hrubá porušení pravidel – koneckonců ona ani žádná pravidla v takto vedené firmě jasně nastavena nejsou.
 
Zatímco pod autoritativním šéfem si připadají podřízení jako ve vězení, pod (ne)vedením takovéhoto „liberála“ mají často pocit plavby na lodi bez kormidla na rozbouřeném moři. To vede k vysoké fluktuaci a uvnitř týmu se navíc, tím, že tu chybí „vůdce smečky“ rozhořívá boj o moc – o to, kdo bude skutečně velet. Tím se síla týmu nadále tříští a oslabuje a výsledkem je nízká výkonnost.

Demokracie není anarchie

Jako nejvhodnější, pokud manažerovi nejde o slepou poslušnost, se proto jeví tzv. demokratický styl řízení. Ten na rozdíl od autoritativního nevyžaduje slepou poslušnost podle hesla „drž hubu a krok“ a chybí tu tím pádem prvek „vševědoucího“ šéfa, který jediný ví, co a jak je třeba udělat a má vždy pravdu. Lidé nejsou jen poslušnými podřízenými a vykonavateli příkazů manažera, ale jeho iniciativními spolupracovníky.
 
Zároveň ale tento styl nastoluje jasná pravidla, v jejichž rámci spolupráce probíhá a také mechanismy, jak se vyrovnat s těmi, kteří tato pravidla nehodlají respektovat. Podřízení tak vědí, co mohou čekat od svého šéfa a šéf ví, co může chtít po svých zaměstnancích. I vytváření těchto pravidel a kontrolních mechanismů ale probíhá ve vzájemné spolupráci šéfa a podřízených.
 
Bez ohledu na to, jak moc se snaží o všem se svými spolupracovníky diskutovat a hledat konsensus, nechává si i demokratický šéf prostor na vlastní rozhodnutí – a také právo veta. Od toho je koneckonců šéf. V odůvodněných případech nevylučuje ani demokratický styl řízení direktivní postupy.

Podobné články

Rozhovor s Janem Jeníčkem – předsedou představenstva Raiffeisen stavební spořitelny
Podnikání

Rozhovor s Janem Jeníčkem – předsedou představenstva Raiffeisen stavební spořitelny

Redakce magazínu MontyRich - 23.10.2018

Ve čtvrtém díle našeho seriálu jsme vyzpovídali Jana Jeníčka mimo jiné i prezidenta Evropského sdružení stavebních spořitelen. A jak říká on sám:…

Disciplína - Jak udělat z nepřítele přítele?
Podnikání

Disciplína - Jak udělat z nepřítele přítele?

Redakce magazínu MontyRich - 23.10.2018

Chcete se svým životem něco dělat, a tak jste se rozhodli zkusit podnikání, sportovat, nebo cokoliv jiného. Přesně víte, jak cesta k úspěchu vypadá.…

Obchodní vizitky: Jejich pozitiva i negativa
Podnikání

Obchodní vizitky: Jejich pozitiva i negativa

Redakce magazínu MontyRich - 22.10.2018

I v dnešním digitálním věku je příjemné setkat se s papírovou obchodní vizitkou. Jde o užitečného pomocníka, který pomůže navázat vztahy se zákazníky.

The Property Brothers: dvojčata, co si vydělané miliony dělí napůl
Podnikání

The Property Brothers: dvojčata, co si vydělané miliony dělí napůl

Redakce magazínu MontyRich - 12.10.2018

Pokud byste se ve svém okolí zeptali některého ze sedmiletých dětí, co je momentálně jejich největší zábavou, asi by vám řekly, že si hrají s…

7 fatálních chyb, které mohou likvidovat váš byznys
Podnikání

7 fatálních chyb, které mohou likvidovat váš byznys

Redakce magazínu MontyRich - 11.10.2018

Jedním z klíčů k dosažení velikosti ve světě podnikání je myslet jako vítěz, to ví každý úspěšný podnikatel. Vytvořit ze sebe namotivovaného jedince…

Recenze: Od nuly k jedničce
Podnikání

Recenze: Od nuly k jedničce

Milan Charvát - 11.10.2018

Teď asi zklamu všechny čtenáře lačnící po motivaci a návodu, jak se z absolutního outsidera stát hvězdou ve všem možném. Peter Thiel je úspěšný…

Newsletter

Chcete kvalitní informace ze světa byznysu?

Přidejte se k 7 tisícům investorů, podnikatelů či obchodniků a začněte odebírat náš newsletter.

Červen 2018
+ PDF magazínu MontyRich
jako dárek
Souhlasím se zásadami ochrany osobních údajů
Neodesíláme žádny spam