Ideál správného šéfa: Kamarád nebo vzteklý pes?

Aneb najít svou roli není jednoduché

Každý, kdo se nově dostane do šéfovské role, nějakou dobu tápe. Má být šéf tvrdý autokratický vládce nebo kamarád? Ani jeden extrém není dobrý.

Svůj styl si musíte vybrat dříve, než vejdete do kanceláře

Každý, kdo se nově dostane do šéfovské role, nějakou dobu tápe, než se mu podaří najít správný přístup ke svému okolí – ke svým podřízeným. Má být šéf tvrdý autokratický vládce, jehož podřízení se třesou jen při vyslovení JEHO jména? Nebo má začít hrát hru na to, „že jsme tu jedna velká parta kamarádů a všichni jsme si rovni a já to tu shodou okolností všechno vedu, ale tím se nenechte zneklidnit“? Jako vždy platí, že ani jedna z těchto krajností není správná.

Trocha teorie

Styl „veškerá demokracie končí za dveřmi této firmy, tady velím já a vy budete plnit, co vám řeknu, a neptejte se, proč“ potlačuje veškerý tvůrčí potenciál a iniciativu zaměstnanců. Styl „všichni jsme vlastně kámoši“ pak většinou nevede k nastolení demokracie a tvůrčí dělné atmosféry, ale spíš k anarchii a chaosu.
 
Teorie managementu rozeznávají v podstatě tři možné typy řízení: Autoritativní, liberální a demokratický. Dva poslední zmíněné pojmy nejsou zaměnitelné (ačkoli to tak na první pohled může vypadat), každý označuje něco zcela jiného. Někteří teoretikové také poukazují na to, že každá situace vyžaduje specifický přístup. Jinými slovy – někdy je potřeba být kamarád, jindy je ale zase nezbytné umět v pravý čas „bouchnout do stolu“.
 
V určitých situacích je třeba vést lidi direktivně a nenechat je moc uplatňovat své kreativní (či „kreativní“) nápady. Jindy je zase naopak třeba jim dát velkou volnost a prostor pro samostatné rozhodování a realizaci svých vizí.

Krize potřebuje diktátora, mír ne

Přestože se dnes razí spíš demokratický styl řízení, nelze říct, že tvrdě direktivní řízení je jen přežitkem dob minulých. Autoritativní styl řízení však nesmí být zaměňován s tím, že si náladový šéf z pozice moci vylévá na svých podřízených své vlastní frustrace řevem, mlácením do stolu nebo třeba šikanou na pracovišti.
 
Jde o styl založený na disciplíně, pořádku a poslouchání na slovo. Je určený pro krizové situace, kdy není čas dlouze diskutovat o tom, co by bylo nejlepší udělat, svolávat porady, dávat si „feedbacky“, dělat „brainstormingy“ a sestavovat projektové skupiny, ale je nutné rychle a třeba i velmi riskantně se rozhodovat. A za svým rozhodnutím si stát. Aparát firmy pak jen musí rozhodnutí vykonat.
 
Podobný princip „krizového autoritativního managementu“ znali již staří Řekové. Ve starověkých Athénách, které se staly příkladem rozvinuté demokracie, si v případě válečného konfliktu vždy zvolili na omezenou dobu diktátora, který dostal do rukou téměř absolutní moc. Cílem bylo, aby zdlouhavé demokratické procesy – bez kterých ale demokracie není demokracií, protože jde především o to, aby se na daném rozhodnutí shodla většina – neohrozily přežití státu.
 
V dobách míru však diktátor žádoucí nebyl. Diktatura sice může být (co se rozhodovacích procesů týče) mnohem efektivnější než demokracie, ale nedá se v ní moc žít. To platí i pro firemní mikrokosmos. Pokud i v běžném, nekrizovém provozu, je firma řízena autoritativně, autokraticky, pociťují to zaměstnanci jako omezení svobody a v konečném důsledku to žádný dobrý výsledek nepřinese. Šéf vede lidi pouhými příkazy – o úkolech se nediskutuje, vše je třeba splnit do puntíku tak, jak bylo přikázáno.
 
Tento styl řízení vychází z předpokladu, že většina lidí jsou líní darmožrouti, kteří pracují jen tehdy, když mají za zády někoho s pořádným bičem. Lidé pak nejsou hodnoceni podle výsledků, ale podle míry své poslušnosti. K ničemu dobrému to nevede – jen k tomu, že ti schopní, kteří by mohli přinést nové (a ziskové) nápady, nakonec odejdou a zbydou jen ti, kteří moc nápaditosti a samostatného myšlení nepobrali. A aby neměli problémy, budou dělat výhradně to, co jim bude přikázáno – ani o chlup navíc.

Buzerace nese kyselé ovoce

Příkladem asi ne právě chtěného efektu takové autokratické „buzerace“ může být jedna nejmenovaná obchodní firma, kde šéf začal striktně vyžadovat u svých obchodních zástupců dodržování začátku pracovní doby. Začínalo se v 7.30  - tedy v době, kdy většina stávajících i potenciálních klientů ještě hluboce spala nebo se teprve čerstvě probouzela. Všichni ale museli úderem 7.30 ne přijít do práce, ale sedět na svých místech u zapnutých počítačů a „pracovat“ – což znamenalo vytvářet pro šéfa dostatečný dojem soustředěného pracovního úsilí (i kdyby to byla naprosto neefektivní činnost).
 
„Ztrácet čas“ tím, že by si člověk takhle po ránu alespoň před zasednutím k počítači uvařil kávu, bylo ze strany šéfa považováno za nepřístojnost. Ranní „buzerace“ přinesla své ovoce – zaměstnanci, kteří v dobách, kdy se na nějaké pozdní příchody nehrálo, zůstávali v práci často i dlouho po oficiálním konci pracovní doby, rázem úderem páté hodiny bez ohledu na to, co měli zrovna rozdělaného a v jakém stadiu, vypínali počítač a odcházeli z práce. A šéf se jen divil, jak to, že ti lidé najednou chodí tak brzo domů.

Liberální není demokratický

Opakem autoritativního stylu řízení je styl liberální. Slovo liberální je v dnešní době v módě, ovšem ve významu, který je oproti tomu původnímu dosti posunutý. Liberální je dnes chápáno jako slovo označující nepřítomnost pravidel, liberální styl řízení pak zní podobně jako liberální přístup k výchově dětí – něco ve stylu, dělejte si všichni, co chcete, ono to nějak dopadne. Tak nějak i liberální styl řízení vypadá.
 
Lidé nejsou vedeni, šéf – většinou proto, že se svých podřízených bojí – se snaží o ničem pokud možno nerozhodovat, tíhu veškerých rozhodnutí přehrává na své podřízené. Ti od něj nikdy neslyší rozhodné slovo – ani v situacích, kdy by to sami uvítali, protože on je tu přece šéf a měl by být schopen rozhodnout, jak dál. Bojí se kritizovat své podřízené, pokud někteří z nich kašlou na svou práci, bojí se sankcí za hrubá porušení pravidel – koneckonců ona ani žádná pravidla v takto vedené firmě jasně nastavena nejsou.
 
Zatímco pod autoritativním šéfem si připadají podřízení jako ve vězení, pod (ne)vedením takovéhoto „liberála“ mají často pocit plavby na lodi bez kormidla na rozbouřeném moři. To vede k vysoké fluktuaci a uvnitř týmu se navíc, tím, že tu chybí „vůdce smečky“ rozhořívá boj o moc – o to, kdo bude skutečně velet. Tím se síla týmu nadále tříští a oslabuje a výsledkem je nízká výkonnost.

Demokracie není anarchie

Jako nejvhodnější, pokud manažerovi nejde o slepou poslušnost, se proto jeví tzv. demokratický styl řízení. Ten na rozdíl od autoritativního nevyžaduje slepou poslušnost podle hesla „drž hubu a krok“ a chybí tu tím pádem prvek „vševědoucího“ šéfa, který jediný ví, co a jak je třeba udělat a má vždy pravdu. Lidé nejsou jen poslušnými podřízenými a vykonavateli příkazů manažera, ale jeho iniciativními spolupracovníky.
 
Zároveň ale tento styl nastoluje jasná pravidla, v jejichž rámci spolupráce probíhá a také mechanismy, jak se vyrovnat s těmi, kteří tato pravidla nehodlají respektovat. Podřízení tak vědí, co mohou čekat od svého šéfa a šéf ví, co může chtít po svých zaměstnancích. I vytváření těchto pravidel a kontrolních mechanismů ale probíhá ve vzájemné spolupráci šéfa a podřízených.
 
Bez ohledu na to, jak moc se snaží o všem se svými spolupracovníky diskutovat a hledat konsensus, nechává si i demokratický šéf prostor na vlastní rozhodnutí – a také právo veta. Od toho je koneckonců šéf. V odůvodněných případech nevylučuje ani demokratický styl řízení direktivní postupy.

Podobné články

5 nejčastějších chyb mladých lídrů, kterým se musíte vyhnout
Podnikání

5 nejčastějších chyb mladých lídrů, kterým se musíte vyhnout

Redakce MontyRich - 19.09.2018

Jakmile poprvé v životě získáte status CEO, dostane vaše kariéra nový rozměr. Vaše obzory a kontakty se začnou rozšiřovat, stejně jako se vaše…

Neale Donald Walsch: Bezdomovec, který prodal svůj deník za 1,5 milionu dolarů
Podnikání

Neale Donald Walsch: Bezdomovec, který prodal svůj deník za 1,5 milionu dolarů

Redakce magazínu MontyRich - 18.09.2018

Po autonehodě přišel o rodinu a o střechu nad hlavou. Ocitl se na ulici jako bezdomovec. Z největší životní beznaděje napsal knihu svých myšlenek, za…

3 podnikatelské priority, bez kterých se úspěch nikdy nedostaví
Podnikání

3 podnikatelské priority, bez kterých se úspěch nikdy nedostaví

Redakce magazínu MontyRich - 17.09.2018

Neexistuje jeden ultimátní recept na úspěch. Stejně jako neexistuje jeden ultimátní recept na zdraví. To ale neznamená, že si nemůžeme stanovit…

Rozhovor s Tomášem Kořínkem – předsedou představenstva ČMSS
Podnikání

Rozhovor s Tomášem Kořínkem – předsedou představenstva ČMSS

Redakce magazínu MontyRich - 17.09.2018

Ačkoliv státní podpora stavebního spoření již není taková jako v minulosti, zájem Čechu o tento finanční produkt stále neuvadá a jak říká Tomáš…

Efektivní učení - Jak přečíst knihu za 10 minut?
Podnikání

Efektivní učení - Jak přečíst knihu za 10 minut?

Redakce MontyRich - 17.09.2018

Ok, tohle už vážně zní jako nějaký reklamní slogan. Knihu za 10 minut? Jakoukoliv? Co když má 600 stran? I tu? Jasně, mozek má problém něco takového…

Stresové situace: Jak je zvládat?
Podnikání

Stresové situace: Jak je zvládat?

Roman Peterka - 17.09.2018

Stres. Slovo neoddělitelně spojené s moderní dobou. Konkurence přibývá, nové výzvy a úkoly se valí… není divu, že jsme neustále ve stresu.

Newsletter

Chcete kvalitní informace ze světa byznysu?

Přidejte se k 7 tisícům investorů, podnikatelů či obchodniků a začněte odebírat náš newsletter.

Červen 2018
+ PDF magazínu MontyRich
jako dárek
Souhlasím se zásadami ochrany osobních údajů
Neodesíláme žádny spam