x
Zapomenuté heslo
Předplatné

Přihlašte se do svého profilu, abyste si mohli MontyRich užívat naplno

Zapomenuté heslo

Ještě nemáte svůj účet? Zaregistrujte se

Zapomenuté heslo

Nemoc dnešní doby: Syndrom odkládaného života

Nekonečné AŽ

12.08.2017 / Kateřina Kožíšková
Zní to vcelku hrůzostrašně, že? Realita je však taková, že se podobná věc objeví snad u každého z nás. Otázkou tedy zůstává, jestli se s tím pokusíme něco udělat, nebo si necháme protéct celý život mezi prsty jenom proto, že neustále čekáme na ten správný okamžik.

Získejte přístup k exkluzivnímu byznysovému obsahu

MontyRich předplatné

+ kniha v hodnotě 890 Kč zdarma

Pro začátek malý příběh.

„Holčička ležela v posteli a s vytřeštěnýma očima sledovala pohyblivé stíny na zdi. Byly to obrazy lidí, které míjela každý den na ulici – neběhali, nesmáli se, nelezli po stromech ani neskákali v kalužích. Jakoby kolem ní byli všichni náměsíční. Pro holčičku to bylo matoucí.

Neměla strach. Věděla, že stíny nejsou z tohoto světa; že je to jen převrácený odraz skutečnosti. I přesto se ale instinktivně schoulila do klubíčka. Chtěla je všechny obejmout. 

V jejím světě by se totiž nic podobného nestalo.

A v tu chvíli se pevně rozhodla, že zítra předvede mamince, jak moc zábavné to skákání v kalužích vlastně je …“

Nejspíš se divíte, proč jsme začali právě tímto.Věc se má tak, že děti jsou vlastně naprosto dokonalá zrcadla. Jsou bezprostřední, upřímné a hlavně skutečné. Je toho tolik, co bychom se od nich mohli naučit. Dětem je totiž úplně jedno, co si o nich druzí myslí. Nebojí se být sami sebou, protože nepřemýšlejí nad tím, jestli je náhodou někdo zrovna nesoudí nebo jestli se jim někdo nesměje.

Nestydí se za projevení emocí. Ať už je tedy něco z nenadání rozesměje či rozpláče, dají to najevo. A to pěkně hlasitě. Nenosí masky. Když něco chtějí, řeknou si o to a neschovávají se za roušku tiché lhostejnosti. Když mají chuť malovat, vezmou si křídy a pokreslí vám celou příjezdovou cestu. A to nepočítám, kolikrát za den se ztratí ve svém vyfantazírovaném světě (a po zahradě vám potom běhají malé víly a nebojácní piráti). 

Příprava na „opravdový“ život

Čímž se dostáváme k celému problému odkládaného života. Když se tak rozhlédnete po svém okolí – co vidíte? 

Čím dál častěji se nám totiž zdá, jako bychom byli ve fázi určitého transu. Jako bychom pouze čekali, až se „něco“ stane a my budeme konečně moci prožívat ten „opravdový“ život. 

Často ustrneme v zajetých kolejích stereotypu. Proč? Možná nám právě tyhle zdánlivě neškodné momenty pomáhají přinést do života alespoň trochu té stability ve věčně se měnícím světě. My si pak bohužel často nevšimneme, že se chováme, jakoby nás někdo přepnul na autopilota. 

Často sníme s otevřenýma očima a představujeme si, jak bychom byli šťastní … A to je právě ono. Žádné „až“ není. Je jen teď a tady. Minulost neovlivníme a budoucnost se ještě nestala (a nikdo vám nezaručí, že se své vysněné budoucnosti dožijete). Když se proto budeme neustále vracet do minulosti, budeme se trápit nad něčím, co už neovlivníme a pokud se budeme pořád zaobírat budoucností, utopíme se v nejistotě.

Jaký bude váš životní příběh?

Zkuste si vybavit všechny ty příběhy lidí, kteří zažili krátkodobou klinickou smrt. Určitě si vzpomenete, že mnoho z nich vypráví o tom, že se jim těsně před smrtí jakoby promítnul celý jejich život. Otázkou proto zůstává -  co uvidíte, až se dostanete k té konečné fázi vy? Ve fázi, kdy se vám promítnou ty nejemotivnější okamžiky vašeho života, by nikdo určitě nechtěl, aby jeho „životní příběh“ stál na fiktivních základech představivosti. 

Proto pokud jste už někdy použili věty typu: „Až zhubnu, to budu teprve krásná!“ nebo „Až vydělám dost peněž, konečně budu spokojený“… Zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet. 

Slýcháváme všechny tyto fráze ve svém okolí až moc často. Všichni chtějí zbohatnout, starat se o své tělo, jíst zdravě, udělat si více času na rodinu a přátele a tak dále. Jenže všechno chtějí udělat až někdy „potom“. Jakoby byl tenhle život jen tak na zkoušku a ten opravdový teprve následoval.

„Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.“ – Seneca

Být vzorem pro své děti

A v tomhle kruhu mnoho setrvá až do svých padesáti, kdy si náhle uvědomí, že za všechny ty roky stresu a „odkládání na až“ se jim tělo odvděčilo celou škálou nemocí, psychickou nepohodou a nefunkčními vztahy s okolím. Na pokládání otázek pak bude bohužel pozdě – dcery i synové vyrostou a z dětství si budou pamatovat pouze to, že je rodiče sice chtěli zaopatřit, ale přitom jaksi zapomněli žít. Děti totiž mnohem více potřebují pozornost a láskyplné vedení, než mámu a tátu, které vídají jenom ve dveřích… 

Navíc se zkuste zamyslet nad tím, jaký člověk z nich vyroste, nebudou-li mít ve svém životě za vzor někoho, kdo je zvyklý na sobě pracovat a rozvíjet se.

Ať už se nám to líbí nebo ne, tak opravdové štěstí není závislé na vnějších okolnostech. Pokud se proto nenaučíte umět hrát s kartami, které vám život vložil do rukou právě teď, troufám si tvrdit, že se spokojenosti nedočkáte nikdy. Pokud si totiž nebudete umět vážit toho, co vám život nabídl v tuto chvíli, nebudete schopni poradit si ani s tím, co teprve přijde.

Pošlete to dál:
Pošlete to dál

Přečtěte si také

Konference MontyRich: Building Better Business je za námi!

Diváci si odnesli mnoho inspirace, nové zkušenosti i cenné kontakty

Článek

Kolik obleků by měl mít každý správný muž?

Šaty dělají člověka a oblek je toho jasným důkazem

Článek

Smart casual, business casual?

Aneb co kdy na sebe

Článek

Kdo nás žene vpřed? 3 lidé, které potřebujete k úspěchu

Aneb co potřebujeme k tomu, abychom byli lepší

Článek
Chcete odemknout všechny články? Pořiďte si předplatné
+ výběr knihy v hodnotě 890 Kč jako dárek
Koupit předplatné

Čím láká korporát mladé lidi? Tím, co vám startup nenabídne

Sociální jistoty a dovolená v Jugoslávii

Článek

Proč ráno vstáváte z postele aneb S IKIGAI za smyslem života

Tajemství spokojenosti

Článek
Další články z rubriky Lifestyle